Akemi &Itachi
"Itachi,chyť mě,jestli to dokážeš,"zasmála jsem a Itachi zrychlil krok. "Už tě mám,"zvolal a jeho úsměv se rozšířil,když mě čapl za kapuci. "Dobře,vyhrál jsi,"zesmutněla jsem a rezignovaně se na něj podívala. "Akemi,pořád se ode mě máš co učit,"poškádlil mě Itachi a já zčervenala vztekem. "Nech si toho,"zakřičela jsem na něj a on se na mě jen roztomile usmál."Jinak ti budu říkat Iťáku,"řekla jsem náhle a on se taktéž rozhněval. "Hej,tak mi neříkej,"řekl s důraznějším tónem,ale já byla ráda.Aspoň něco,co ho opravdu pokaždé dokázalo rozčílit.
"Akemi!"Uslyšela jsem náhle a otočila jsem se tím směrem,odkud se hlas ozval.Byl to hlas mojí matky,která na mě čekala.Když jsme doběhli do společenské místnosti,sešli se už všichni hosté.Začali mi zpívat narozeninovou písničku. Moje matka ke mně přinesla narozeninový dort,který se pyšnil osmi svíčkami. "Akemi,dnes už slavíš své osmé narozeniny a tento rok také vyrazíš poprvé na Akademii.Doufám,že se naučíš základům boje a sebeobrany,stejně tak dobře,jako tvůj kamarád Itachi."
Pohlédla jsem na svého o dva roky staršího kamaráda z Uchiha klanu a ihned si vybavila předsevzetí.Chci se konečně rovnat svému kamarádovi a zároveň mému rivalovi.Itachi už se dva roky věnoval boji,a proto jsem se s ním nemohla srovnávat.Byl neuvěřitelně rychlý,taky jsem chtěla být rychlá jako on.
Oslava se chýlila ke konci,hosté se pomalu rozešli do svých domovů a já zůstala ve společenské místnosti sama.Když jsem se tak dívala na jednotlivé dárky,tak jsem zjistila,že nikde nevidím Itachiho dárek.On mi snad zapomněl koupit dárek?
"Akemi,"uslyšela jsem něčí hlas.Otočila jsem se a uviděla stát ve dveří Itachiho,který na mě zamával malou ručkou. "Už jdu,"špitla jsem k němu a zvedla se ze židle.Itachi se rozběhl ven a já za ním.Zavedl mě na opuštěné dětské hřiště,kde jsme si často hrávali. "Abys neřekla,že jsem ti nic nedal,"prohodil a podal mi dárek. "Jé,tys nezapomněl,"žasla jsem a v očích se mi objevily jiskřičky. "Není možný,abych na to zapomněl.Jsi moje nejlepší kamarádka,"řekl a zakryl svoje rozpaky tím,že se podíval do strany.
Šetrně a pomalu jsem otevřela.Uviděla jsem sadu kunaií a shurikenů. "Je to nic moc,ale napadlo mě,že když už jdeš tento rok na Akademii,mohl bych tě to začít učit se zbraněmi,co ty na to?"Zeptal se s úsměvem a já nadšeně přikývla. "Děkuji ti moc,Itachi,udělal jsi mi radost,"řekla jsem dětským hláskem a Itachi se začervenal. "Jo a ještě něco…"řekl doticha a já zmlkla.
Itachi se ke mně nahnul a letmo se dotkl mých tváří.Poté,co to udělal,se rychle odklonil a opět se podíval jinam. "Ita-,"nedořekla jsem,protože mě chytl zničehonic za ruku. "Tohle bude naše tajemství,rozumíš?"Šeptl a já přikývla.
"Co to znamená,že spolu lidé chodí?"Zeptala jsem se vyjeveně,když mi o tom Itachi pověděl. "Já moc nevím,ale slyšel jsem to od starších kluků z Akademie.Když má někdo někoho rád,tak s ním chodí,"řekl a já nevěděla co říct.Vůbec jsem nevěděla,co si pod pojmem chození představit. "To znamená,že my spolu chodíme?"Zeptala jsem se a Itachi se zarazil. "Máš mě ráda?"Zeptal se po chvilce a já neváhala a přikývla.Itachi se pousmál. "To znamená,že jsi moje holka a já tvůj kluk." "Cože?"Nechápala jsem.
Itachi mě chytl za ruku a usmál se na mě. "Jednoho dne se tě na to zeptám,třeba mi na to dokážeš odpovědět."Řekl tajemně. "Odteď spolu budeme už navždy,"pošeptal.Najednou mi v mé malé hlavičce něco docvaklo. Itachi mě má rád,ale to dotknutí nebylo jen kamarádské.I když mi bylo teprve osm let,něco málo jsem věděla o tom,že když se mají lidé rádi,jsou si hodně blízko.Ale nikdo mi nikdy neřekl,že to dělají kamarádi.Dělají to pouze lidi,kteří se milují a chtějí být spolu navždy.To znamená,že Itachi je můj víc než kamarád?
pokračování příště