close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

II.ČÁST

7. října 2014 v 21:58 |  Itachi a Akemi
Další měsíce uplynuly jako voda a byl den Itachiho desátých narozenin
"Akemi,tobě ta růžička ve vlasech tolik sluší,"řekl milým hláskem a ukázal na malou jehlici ve tvaru růže,kterou mi kdysi daroval. "Děkuji,na,tady máš něco ode mě,"řekla jsem a pohlédla nervozitou jinam. "Jé,děkuji,"řekl a ještě jako malé dítě se dal do rozbalování dárku.
"Akemi,to je krásné,děkuji,"řekl a objal mě.V ruce držel přívěšek ve tvaru srdíčka,přičemž na jedné polovině byla moje fotografie a na druhé jeho. "Tohle budu mít navždy při sobě,budu to chránit,"řekl milým hláskem a já se usmála.
Náhle někdo otevřel zašupovací dveře a my ještě v objetí se podívali směrem k nim.V nich stál Teji-starší adoptivní bratr Itachiho. Itachi totiž v dětství ztratil své rodiče a byl dán na svědomí jednomu staršímu klukovi,který si ho přivlastnil jako svého bratra.Když nás uviděl,začal se smát dojetím.
"Itachi,co si takhle zahrát na schovku?" Navrhla jsem s jiskřičkami v očích a on pokývl na souhlas.Vydali jsme se k nedalekému,opuštěnému lesíku,kde jsme si hrávali."Dobře,tak pykáš,"zavelel Itachi a já napuchla vztekem. "Proč mám zase já pykat? Pykala jsem minule."Prohodila jsem naštvaně a Itachi se zasmál. "Ale Akemi,dnes mám narozeniny,potom budu pykat zase já.Vsaď se,že mě dnes nenajdeš,ani kdyby ses snažila,"popíchl mě a tím mě ihned nabudil.On vždycky věděl,jak si mě ovládnout.Moc dobře věděl,jak se mu chci vyrovnat.
"Počítej do dvaceti,a pak si mě můžeš najít." Zavřela jsem oči a uslyšela jen mírné kroky,které byly slyšet.Pak už vše utichlo a já slyšela jen zpěv ptáků a šumění trávy.""Osmnáct,devatenáct,dvacet!"Křikla jsem a konečně otevřela oči.Přede mnou se rozprostřela krásně zelená krajina.
POHLED ITACHIHO: Tady mě určitě nenajde,řekl jsem si sám pro sebe a v duchu se začal smát a začal jsem litovat Akemi.Nikdy se jí to nedařilo,stalo se jen jednou,že mě našla a to jsem omylem šlápl na větvičku,když šla kolem,jinak jsem byl přesvědčený,že nebýt té blbé větve,nenašla by mě.Podpíral jsem se o kmen stromu a vyhlížel její laskavé,hnědé oči.Nikde jsem je však nezahlédl,a tak jsem čekal.
POHLED AKEMI: "Zpropadenej Itachi,kde se zase schoval,vrčela jsem a prohledávala keře.Na hrudi jsem tiskla stejný přívěšek,který jsem dala Itachimu. Nakonec to nebyl tak špatný nápad.Každý bude nosit toho druhého v srdci.
Náhle jsem uslyšela prasknutí větvičky a můj úsměv se rozšířil od ucha k uchu.To bude asi Itachi naštvaný,že ho najdu,řekla jsem si pro sebe a pomalu nahlédla za strom,odkud se prasknutí ozvalo. "A mám tě!"Zakřičela jsem radostí,ale k mému překvapení jsem za stromem nikoho neuviděla.Když jsem se podívala na zem,uviděla jsem malou veverku,která nejspíš byla příčinou prasknutí.
V mé tváři se objevil vztek,ale poté i trocha obavy. "Itachi,kde jsi?"Zkoušela jsem na něj zavolat a můj hlas se třásl.Ze slunečného a krásného počasí se náhle stala tmavá,načernalá obloha a schylovalo se k veliké bouřce.
POHLED ITACHIHO: Zdálo se,že to Akemi pomalu vzdává.Usmál jsem se sám pro sebe.Chtěl jsem se pomalu zvednout,když v tom se kolem mě prohnal mírný vánek,jako by kolem mě někdo proběhl.S nejistotou v očích jsem se podíval za sebe,ale nikoho neviděl. "Hm,asi se mi jen něco zdálo,"prohodil jsem si pro sebe a vyhlížel Akemi. Jenže zničehonic jsem ten vánek pocítil znova a znova a to mi nedalo,abych se nepodíval.Problesklo se mi před očima kus černého kabátu,který náhle zmizel kdesi v dáli.Za mnou se opět rozprostřel pustý,tichý les.Zkoušel jsem si dávat facku,jestli se mi snad něco nezdá,ale ne! Opravdu jsem si byl jist,že jsem zahlédl černou látku,která někomu patřila.Jenže ani ne za sekundu se černá látka zahalila v pustém,opuštěném lese.Nevím proč,ale cítil jsem,že tu nejsem sám.
POHLED AKEMI: "Itachi,prosím,vzdávám se,ale prosím,ukaž se mi,já mám strach,"řekla jsem a doufala,že se snad už ukáže,když zjistí,že mám trochu obavy.Jenže Itachi se odnikud nevracel.Dostala jsem špatný pocit.Proč jsem se náhle cítila tak strašně bezmocně a divně?Obloha se čím dál tím víc zahrnovala černými mraky a zvedl se silný vítr.
"Itachii!!!"Křičela jsem po lese,jenže Itachi se stále neozýval.Moje srdce bylo sevřené napětím.V ruce jsem tiskla přívěšek a modlila se. "Itachi,prosím,nebuď tak neústupný,přijímám porážku,vyhrál jsi,tak se prosím ukaž,bojím se o tebe."
Moje modlitby však k ničemu nepomohly.Vítr se stal tak silnějším,že jsem mu těžko odolávala.Věděla jsem,že tohle místo musím opustit,ale nechtěla jsem si připustit,že bez Itachiho.Buď se Itachi předvádí a nechce se ukázat za každou cenu anebo se mu snad mohlo něco stát?Ne!Tuhle možnost jsem si nemohla připouštět.
Se sklopenou hlavou jsem se vrátila do vesnice a zaklapla za sebou zašupovací dveře.Moje matka stála přede mnou a její vyděšený výraz mluvil za vše. "Akemi,jsi normální?Ty snad nevidíš to příšerné počasí?Kde si se toulala?"Vyjela na mě,ale já teď myslela na Itachiho. Ten den se rychle setmělo a já s myšlenkami na Itachiho usnula.
pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama