close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

III.ČÁST

7. října 2014 v 22:06 | Seraphinne(adminka) |  Itachi a Akemi
Konečně se dostavily ranní sluneční paprsky a já se spokojeně protáhla.Sešla jsem dolů po schodech a nasnídala se.Vyšla ihned ven a přemýšlela o tom,kdy mě dnes přijde Itachi navštívit.Měla jsem v plánu mu pořádně vynadat za včerejší trápení.Posadila jsem se před dům a čekala na něj.V ruce jsem držela srdíčko,ve kterém jsem ho nosila.
Užívala jsem si chvíli ticha a klidu,když v tom jsem postřehla jakýsi křik.Z dálky se objevil rychle běžící dav ustrašených lidí.Řvali,naříkali,brečeli.Moji rodiče okamžitě předstoupili před dům a s velkým otazníkem se na sebe podívali.
"Co to má znamenat?Někdo nás snad napadl?"Zeptal se můj táta,ale nedostávalo se mu odpovědi.Řítící dav konečně doběhl až k našemu domu.Náhle se začali všichni překřikovat,snažili se nás o něčem informovat,jenže jich mluvilo v jedné a té samé chvilce asi třicet,takže jsme nikdo z nás nevěděl,co říkají.
"Tichooo!"Zvolal můj táta a dav překvapeně utichl. "Je tu jeden schopný člověk,který by nám to mohl sdělit?Ne prosím všichni dohromady,"poprosil úpěnlivě.Jakoby se dav nemohl dohodnout na tom,kdo to řekne.Bylo ticho a táta se skoro rozesmál. "Před chvílí jste tu přes sebe hulákali,jeden přes druhého a teď mi není schopen jeden člověk říct,co se stalo?"
"Já vám to povím,"řekl zničehonic jeden hlas z davu.Nikdo z nás tří neviděl,komu hlas patří,ale po chvilce ten člověk vystoupil z řady a z celého davu.Předstoupil před něj a nám se naskytl pohled na Tejiho.
Teji se nadechl a s třesoucím se hlasem se odvážil promluvit. "Itachi…."Ihned,jak vyslovil jméno mého rivala a zároveň mé lásky,jsem s sebou škubla a můj výraz ve tváři pobledl. "Itachi je mrtvý,"řekl tiše a svěsil hlavu.Po tvářích se mu začala koulet jedna slza po druhé.
Slyšela jsem správně?Nešálí mě pouze můj sluch?Itachi je mrtvý?To nemůže být pravda.Chytila jsem se vyděšeně za pusu a vytřeštila na Tejiho oči. "To není možné,vždyť ještě včera byl s mou dcerou,"vyštěkl napjatě můj otec a Teji se na něj podíval. "Našli jsme jeho tělo,když jsme dnes šli na lov do lesa,"řekl a jeho slzy neustávaly. "Někdo mu zasadil smrtící ránu do břicha a následně na ni vykrvácel.Nevíme,kdo to udělal."
"Ne!!Nééé!!!To nemůže být pravda,prosím,řekni mi,že to není pravda!"Zakřičela jsem na sešlého Tejiho,jenže ten mi odpověděl jen tím,že se ještě víc rozbrečel.Teď jsem poznala,že je to všechno pravda.Ze svých očí se mi draly kapky slané vody,které nešly udržet na uzdě.Hnaly se proudem a nemohly se nechat ničím zastavit.To já jsem za všechno vinná.To já jsem mu včera navrhla schovku. To já jsem pak odešla bez toho,aniž bych ho hledala.To já za všechno můžu.
Náhle bylo ticho a já tiše brečela. "To je má vina,"dodala jsem do ticha a začala se zajíkat slzami. "Akemi,jak tvoje vina?"Nechápala má matka. "To já jsem mu včera navrhla schovku,"začala jsem hysterčit a má matka si mě přivinula k sobě. "Ne zlatíčko,za to si nemohla,"řekla tiše a políbila mě do vlasů.
"Chci ho vidět,"řekla jsem po chvilce a Teji se na mě jen vyděšeně podíval. "Akemi,to ti nedoporučuji,nedělej to,"poprosil mě,ale já si stála na svém. "Akemi,já tě nenechám,"řekla moje matka a já se ji vysmekla z náručí. "Chci ho vidět za každou cenu!"Začala jsem řvát a Tejiho vzala za ruku. "Zaveď mě za ním,chci se s ním naposledy rozloučit,"zasteskla jsem a on pokývl.
Běželi jsme až k lesu,kde jsme si včera hráli.Prodírali jsme se keři a Teji mě chytl pevněji za ruku. "Jsi si jistá,že ho chceš vidět?Není to pěkný pohled.Budeš mít noční můry,nechci,abys ho viděla,"řekl tiše,ale já ho pohladila po ramenu. "O mě si starosti nedělej,já ho vidět chci,"řekla jsem a on pokývl a vzdychl.Pohledem mi naznačil,že je za jedním ze stromů.Nadechla jsem se a šla přesně tam,kde mi naznačoval.
Okamžitě jsem si všimla zkrvavené trávy.Nebyla zelená,ale nasáklá krví.Začala jsem se třást.Uprostřed leželo malé,bezvládné tělo bez života.Zahlédla jsem Itachiho černé vlásky svázané do culíku,jehož konce byly taktéž od krve.Začala jsem brečet a vzlykat.Nic horšího jsem nemohla zažít,než svého milovaného člověka vidět mrtvého a vědět,že si s vámi už nikdy nepromluví,nikdy vás neobejme,nikdy si s vámi nic nezahraje a nikdy už vás neosloví.
Šla jsem odhodlaně blíž a slzy mi kropily cestu.Zadívala jsem se mu do jeho bílé,odumírající tváře.Jeho rty byly mírně sevřené a oči zavřené.Tak podivný pocit,když jsem viděla,že neoddychuje,že už se nikdy nenadechne.Vítr mu jemně prohrábl jeho vlasy a jeho ruce se mírně zachvěly.Mou ruku jsem přitiskla k jeho a přitáhla si ji blíž.Byla studená jako led,až mě to zamrazilo.Jeho prsty nebyly růžové barvy,ale měly spíše bělavou barvu,jakoby v nich už neproudila žádná krev.Na břichu měl hluboké krvavé zranění,taktéž na krku,který mu zabarvil konce jeho vlasů.Svou hlavu jsem přitiskla k jeho hrudi a snažila se nalézt jediný tlukot jeho srdce,který by ho mohl navrátit do života.Jenže žádný tlukot,jeho srdce se zacelilo a neodpovídalo na moje prosby.
"Itachi,co se to stalo,"řekla jsem tiše a moje oči byly od slz vysušené.Rty jsem měla od zimy namodralé.Itachiho oči se uzavřely navždy a už nikdy nespatří denní světlo a už nikdy je neuvidím se na mě dívat.Po téhle domněnce se mi do očí nahrnuly poslední zbytky slz,které se mi draly na povrch a postupně dopadaly na Itachiho studenou,sněhovou tvář. "Itachi,"položila jsem mu ruku na jeho ránu. "Slibuji ti,že najdu toho,kdo mi tě vzal a pomstím tě."
pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama