PO 10 letech: "Akemi,gratuluji ti z celého srdce,"uslyšela jsem mou kamarádku Mei. "Akemi,přeji ti mnoho úspěchů,moc ti gratuluji,"dodal další.Zničehonic přede mě předstoupila sama Tsunade a usmála se na mě od ucha k uchu.Tsunade mě nikdy nepřestala udivovat.I když jí bylo něco k padesáti let,pořád to byla velice atraktivní a půvabná žena s opravdu obdařenými vnadami.Zajímalo by mě,jakou značku barvy na vlasy používá,pomyslela jsem si a usmála se při pohledu na její krásně blonďaté vlasy.Ani jediný náznak šedivého vlasu.
"Akemi,tímto ti já spolu společně se všemi členy Konohy přeji,ať se nikdy nedostaneš do područí nenávisti,ať jsi vždy připravená a dokážeš čelit zlu.Ať jsi vždy připravená sloužit Konoze,která tě potřebuje,jsi její důležitou součástí a Konoha se na tobě stala závislá.To,co se stane,je i ve tvých rukou.Nikdy na to nesmíš zapomenout.Konoha je nás všech domov a domov se musí chránit.A ty jsi se stala jednou z těch,kteří to mají na svědomí.Není to lehký úkol,ale lidé ti budou vděční za každou pomoc,kterou pro Konohu uděláš.Dnes se stáváš ANBU,tím,který je pod mou speciální výchovou.Nejen,že se ANBU stará o zájmy své vesnice,ale také přijímá mé rozkazy.ANBU je svému Hokagemu navždy věrný a zavázaný,to proto se na své ANBU vždy dokážu spolehnout.Proto ti dávám na vědomí,že pokud bys jen náznakem poškodila věrnost vůči mně,draze bys na to doplatila.Nemusíš se však děsit,tohle říkám všem,kteří se ANBU stali.Takže ani ty nejsi výjimkou.Přeji,ať toho pro Konohu mnoho uděláš a ať vždy obstojíš,"řekla závěrečně a podala mi ruku.Pomalu mi předala mé ANBU vybavení-oblek a zvířecí masku.Ihned se ozval jásot a potlesk a mně zahřálo u srdce.
Sama Tsunade mi věnovala takový velký proslov, i když v pár částech trochu deprimující,ale musím si zvykat.Lidé nepřestávali tleskat a já se uklonila na všechny strany.V davu jsem zahlédla mé rodiče.Moje matka dojetím plakala a mávala mi a můj otec se usmíval a jeho pohled značil,jak je na mě hrdý.
"Dnes smíváš své jméno Akemi a dostáváš nové.Vybrala jsem pro tebe jméno Nanami,doufám,že ho přijmeš ráda,"řekla Tsunade a mně se rozzářily oči.Poklekla jsem před ni a uklonila se.Dav opět zesílil.Přijímání nového jména byl opravdový zážitek.
Tradicí bylo,že ANBU,který dostává nové jméno a smývá to staré,si musí vystavět svůj vlastní pomník se svým jménem a zahrabat do něj své staré oblečení,ve kterém až do dnes bojoval.Tímto se měl ANBU rozloučit s tím,co kdysi měl a nyní bude muset čelit novému jménu,obleku a obtížnějším misím.
Konečně jsem opustila to hlučné místo a chtěla se zašít někam do ticha.Moc dobře jsem věděla kam.Chodila jsem tam pokaždé,když mi bylo smutno a chtěla se pobavit jen s osamělostí a tichem.Došla jsem na nedalekou louku,kde stál kamenný pomník.Posadila jsem se před něj a zahleděla se do vyrytého jména na pomníku.
"Vidíš to,Itachi?"Řekla jsem tiše a ukázala mu své oblečení a masku,kterou jsem dostala na počest povýšení. "Tohle vše je jen tvoje zásluha.To ty jsi mě natolik motivoval,abych na sobě zapracovala a dokázala se vyšvihnout až takhle vysoko.Teď je ze mě ANBU a můžu být vděčná pouze tobě,"řekla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.Už to bylo přesně deset let,co jsem ho naposledy viděla.Nejhorší na tom všem bylo,že možnost se s ním vidět,se už nikdy nenaskytne.Takže budu stále jen počítat léta,která budou každým rokem naskakovat.
Vylovila jsem z malé kapsičky přívěšek,kde jsme byli ještě tak malí.
Přejela jsem prstem po jeho tváři.Itachi,jak moc mi chybíš.Chvíli jsem tak přemýšlela,a pak se musela usmát.Když jsem si zničehonic vzpomněla na to,jak jsem se Itachiho zeptala,co to znamená,když s někým někdo chodí,moje koutky se cukaly.Byli jsme tak malí,tak nevinní,ale měli jsme se rádi.Doteď sice nevím,jaké jsem k němu chovala pocity,ale věděla jsem,že to byl jeden z nejdůležitějších osob v mém životě.Když zemřel,přišla jsem o obrovskou ztrátu.Zavírala jsem se v pokoji,mlčky seděla u stolu,s nikým se nevybavovala,s nikým a ničemu se nesmála,vyhýbala se lidem,uzavírala se do sebe a chodívala sem na tohle místo.Tenhle kamenný pomník jsem vystavěla asi týden po jeho smrti a měla aspoň pocit,že jsem mu na blízku.
Pomalu a šetrně jsem nadzvedla kámen a položila ho jinam.Odhrabala jsem hlínu a vložila do ní shurikeny a kunaie,které mi kdysi daroval.Ještě teď jsem si pamatovala jeho úsměv,když mi je dával.Až do tohoto dne jsem je každodenně používala a věřila,že právě kvůli nim jsem se dostala tam,kam jsem chtěla.Věřila jsem,že Itachiho schopnosti mi byli nablízku díky těmto zbraním,které mi dal.Věřila jsem,že jakoukoliv věc,kterou jsem s nimi udělala,mě naváděl.
Věděla jsem,že je ten správný čas se odpoutat od jeho pomoci a vzít si vše na vlastní bedra.Jako ANBU jsem dostala nový oblek,masku a další den jsem si měla vyzvednout i své nové zbraně.To byla pro mě známka toho,že Itachiho kroky mě následovaly až do dnešního dne a dnes mě jeho kroky vyprovází a snaží se mě navést na správnou cestu.
Pomalu a váhavě jsem hlínu zahrabávala a zbraně,které jsem nosila každodenně u sebe,se mi ztratily pod hromadou hlíny.Kámen jsem opět položila na hlínu a zvedla se ze země.Od dnešního dne mě čekají povinnosti a jiný život.Stala jsem se jako každý ANBU pravou rukou Hokageho,a proto mě bude pověřovat takovými úkoly,které by jinak nikomu jinému nesvěřil.Proto nesmím zklamat.Itachi,doufám,že mě budeš i nadále provázet a ukazovat mi jen ty správné věci.
pokračování příště