close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

IX.ČÁST

7. října 2014 v 22:23 | Seraphinne(adminka) |  Itachi a Akemi
Na Okitu jsem nemohla přestat myslet.Stále jsem ho měla v paměti.Ležela jsem v posteli a promítala si jeho obličej a jeho nádherná znějící slova.Sice vypadal opravdu agresivně,ale když jsem se k němu dostala blíž,stal se z něj opravdu jiný člověk.Když jsem tak nad tím přemýšlela,patří tohle vůbec do mé mise?Hokage mi sice poradila,ať se všemi vycházím,ale já se tu snažím spíš poznat blíže jednoho člověka než abych se soustředila na to,kdy nás Akatsuki napadne.Proč se vlastně tak chovám?Proč si prostě jen neplním svou úlohu a nějaký Okita mi může být jedno?Jenže to nešlo.Okita mě zajímal už od první chvíle,co promluvil.A od té doby jsem věděla,že ho stavím dokonce i před svoji misi. "Sakra!"Zaúpěla jsem.Ty pocity jsem si nedokázala vysvětlit.
Ráno jsem se oblékla do kabátu a vyšla ven.Konan udělala snídani,a tak si všichni ninjové sedli kolem ohniště.Všichni tam už seděli,tedy až na jednoho-Okitu. Sedla jsem si k nim. "Jé,Nanami se nám už vyspinkala,"udělal si ze mě srandu Sasori a všichni se zazubili. "Dobré ráno,"řekl zničehonic někdo.Všichni jsme se podívali směrem k ozývanému hlasu. Stál tam Okita a sedl si naproti mně.Všichni muži se na něj dívali překvapivě.Deidarovi málem vypadly oči z důlků. Okita se pak podíval na mne a mrkl.Pochopila jsem,že to myslí vážně.
Po snídani se všichni vydali na misi,kromě Okity. Celou dobu koukal do mých očí,až jsem začala být nervózní.Jeho pohledy mi nevadily,ale cítila jsem se trochu trapně a divně.Byl poslední den zjistit,co mají členové Akatsuki v plánu a já stále nic nevěděla.
"Pojď se mnou,"řekl tiše Okita a vzal mě za ruku.Ucítila jsem příjemné teplo,které z něj vyzařovalo.Zatřásla jsem se,když mě držel. "Děje se něco?"Zeptal se náhle,když se moje ruka nehodlala utišit a pořád se třásla. "Ne,ne,všechno v pořádku."Řekla jsem s úsměvem.
Zavedl mě do lesa. "Tohle je moje nejoblíbenější místo,chodím se sem odreagovat a vyhledávat klid a ticho.Už od mala jsem byl spíše introvert a měl jsem se líp,když jsem byl sám.Uměl jsem si užívat života,tedy až do té doby,než mi umřela moje nejbližší přítelkyně."
"To mě moc mrzí,"řekla jsem smutně a on pokýval hlavou. "Když jsem se to jednoho dne dozvěděl,myslel jsem,že spáchám sebevraždu,jen abych mohl být s ní.Bez té dívky jsem se cítil osamělý.Dny jsem trávil sám se sebou,uzavřený,s nikým jsem se moc nevybavoval a spíše trénoval svoje schopnosti,abych mohl jednoho dne zabít toho grázla,co mi jí vzal,"řekl a já nevěřila vlastním uším,co Okita říká.Vždy jsem o něm měla předsudky,že je to chladnokrevný člověk,ale i on měl dobré a upřímné srdce.
"Nechceš mi ještě něco povědět ze své minulosti?"Zeptala jsem se ho a jemu se do očí vlil vztek. "Myslím,že to,co ti říkám,je až moc.Tohle jsem nikdy nikomu neřekl,tak si toho važ.Ohledně té dívky už se prosím neptej.Navždy ji budu strádat,ale nikdo mi ji už nikdy nevrátí.A čím víc se o ní budeme bavit,tím víc budu agresivní.Nechtěj po mně víc z mé minulosti.Moje minulost byla složitá a není důležité v ní pátrat.Pověz mi spíš něco o sobě,"řekl a já souhlasně přikývla.Měl pravdu,to,co mi říká je vlastně zázrak.Až do včerejšího dne byl sám a teď se mi svěřuje s věcmi,které nosil v sobě už dlouho a nikdy je nikomu neříkal.
"Co bych ti o sobě měla povědět?"Zasmála jsem se. "Jsem prostá žena,bydlím nedaleko v jedné malé vesničce.Moje rodiče mě rádi učili věcem,které jsou hodny pro dívku.I když já jsem vždy toužila po tom stát se kunoichi." "Opravdu?"Zeptal se udiveně a já přikývla.Ach,tak nerada jsem mu lhala,ale nesměla jsem si za každou cenu prozradit mou pravou identitu. "Jenže mým rodičům se to nelíbilo,a tak jsem se spíše věnovala tanci,hudbě,četbě,malování a zpěvu."Posmutněla jsem a on pokývl hlavou. "Víš,nikdy jsem to nikomu nenabídl,ale nechtěla by ses naučit pár základních pravidel?"Řekla já žasla. "Určitě,budu moc ráda,"usmála jsem se.
Okita se pustil do vysvětlování,půjčil mi svůj shuriken a řekl mi,jak se s ním správně vrhá.Samozřejmě jsem se musela hodně přemlouvat,abych shuriken hodila vždy jinak než přímo do středu. "To je tak těžké,"začala jsem se smát a Okita zavrtěl hlavou. "Vůbec to není těžké,jen to chce chvíli cviku."Řekl a vzal mě za ruku.Pomalu mi nasměroval ruku k terči a společným tahem jeho a mé ruky jsme vypustili shuriken,který se zapíchl přímo do středu. "Jéé,"vyskočila jsem radostí a nemohla jsem si nevšimnout,že Okitovi cukaly koutky.Vydechla jsem úžasem.Okita se usmál.Poplašeně mi bilo moje srdce,když jsem si uvědomila,že jsem to byla právě já,která ho poprvé rozesmála.Nemohla jsem tomu uvěřit.
Pomalu jsem zkoušela zlepšovat,hlavně,aby si ničeho nevšiml. "Paráda,"pochválil mě. A asi po dvou hodinách trénování jsem se přemluvila a dokopala k tomu,že to hodím přímo do středu. "Páni,"vydechl úžasem Okita,když jsem shuriken zabodla přímo do středu. "Jsi vážně skvělá,je škoda,že tě rodiče nevedli spíše k těmto schopnostem,"řekl.
Chvíli jsme si dali přestávku,mezitím mi povídal,jak se pracuje s jinými zbraněmi. "Ale s tím tě naučím třeba až zítra,dnes si musíš pořádně odpočinout,"řekl a mně se do očí skoro až nahrnuly slzy. Okito,kdybys jen věděl.Zítra touhle dobou už budu stát v Konoze a budu čekat na rozhodnutí Tsunade. Okita si asi všiml mé zaražené tváře. "Nanami,stalo se něco?"Řekl a zničehonic mě pohladil po tváři.Rychle si však asi uvědomil svůj odvážný krok a ihned ruku stáhl dolů. "Ne,všechno je v pořádku,já jen,jsem tak uchvácená,ale zároveň i unavená,"zasmála jsem se. "Okito,jsi skvělý učitel,"řekla jsem mu a jemu načervenaly tváře.
Asi kolem šesté hodiny večerní se všichni ninjové přesunuli na hlídky.Okita si samozřejmě zamluvil hlídku v lese,kde trávil svůj volný čas a já zůstala v sídle sama. "Doufám,že ti nebude smutno,"řekl mi Deidara,když se chystal na hlídku. "Neboj se,nějak se zabavím,"uklidnila jsem ho.A opravdu jsem věděla,jak se zabavím.Musela jsem to udělat,protože tu nebyla žádná jiná možnost,jak to všechno zjistit.Okitova minulost pro mě byla důležitá.
Procházela jsem sídlem a dívala se všemi možnými chodbami.Díky bohu to nebude zas tak složité,řekla jsem si sama pro sebe,když na každých dveřích bylo jméno toho,kdo v nich bydlí.Našla jsem všechny členy,samozřejmě až na Okita. Proč on vždycky musí být tak nóbl?Hledala jsem všude,jenže jeho místnost jsem stále nemohla najít.Když už jsme to chtěla vzdát,uviděla jsem ještě malou místnůstku úplně na konci chodby,která byla od všech oddělená.To by Okitovi odpovídalo a taky že ano. "Trefa do černého!"Prohlásila jsem vítězoslavně,když jsem jeho pokoj konečně našla.
"Achjo,já jsem fakt hnusná a zákeřná,"řekla jsem si,když jsem se Okitovi vloupala do pokoje.Byl skromně zařízený.Jen postel a pár skříněk,psaní stůl a plno papírů.Nepořádek tu neměl,měl vše pěkně uklizené.Začala jsem s prohledáváním skříní.Podívala jsem se do každé poličky.Jediné,co jsem našla,bylo jen jeho oblečení.Nemohla jsem si nechat tu příležitost a jeho oblečení si přilnula ke tváři.Bylo to tak hebké a nasáklé jeho vůní.Nadechla jsem se pořádně a vnímala jeho vůni,jakoby tu byl zrovna u mě.Nemohla jsem však takhle ztrácet čas,rychle jsem oblečení uklidila na své místo a přesunula se k psacímu stolu.Prohledala jsem všechny papíry a zásuvky,ale něco,co by mi přiblížilo jeho minulost jsem nenašla.Začala jsem být bezradná.Tohle je poslední den,co ho uvidím a když Akatsuki zjistí,že jsem byla jen nastražená ANBU,která měla vše zjistit,budou se mě všichni snažit zabít. Nemluvě o Okitovi,který mi věnoval plno svého času a až zjistí,že to,co mě učil už dávno zvládám,určitě si mě navždy zaškrtne na seznam lidí,kterým se bude chtít pomstít.Při té domněnce jsem se zatřásla. Takže mi bylo jasné, že Okitu vlastně po tom všem ztratím.Ale nemohla jsem se na nic vymlouvat,byla jsem ANBU a své povinnosti jsem měla jasné.Stále jsem si promítala ten den,kdy jsem se jím stala a Tsunade mi řekla,že pokud zklamu její důvěru, stanu se nukkeninem. ANBU je znak vyspělosti a tu jsem nemohla jen tak zklamat.Nepřestávala jsem hledat,ale už jsem byla takřka bezmocná.Nenapadalo mě jediné místo,které jsem neprohledala.A pak mě to trklo.Ještě jsem neprohledala jeho postel.
Odstrčila jsem peřinu,tam nic,poslední naděje,že se nachází něco pod jeho polštářem.Když jsem i ten odkryla,myslela jsem,že dostanu zástavu srdce.Klesla jsem na kolena a začala tiše plakat.Pod jeho polštářem ležel přívěšek,který jsem mu před 10 lety dala,toho dne jsme se viděli naposledy.Už jsem to vše pochopila,Okita byl Itachi. Ale jak je to možné?Co se tehdy stalo?Ani nevím,proč jsem se ohlédla ke dveřím.Stál v nich udýchaný Okito a když mě uviděl,jeho tělo naplnila zlost.

"Co tu děláš?!!!"Zařval tak ostře,že jsem myslela,že mi prasknou bubínky v uších. "Ne prosím,nezlob se na mě,"pokoušela jsem se omluvit,ale bylo to marné. "Zklamala si mou důvěru,tohle ti nikdy neodpustím!"Řekl,ale když se pak zadíval na mou ruku,která svírala jeho přívěšek,vytáhl zničehonic dýku a mířil s ní na mě. "Okamžitě to pusť nebo ti uříznu ruku!"Zařval a já přívěšek okamžitě položila na postel. "Moje omluva nezná hranice,prosím,odpusť mi,"klesla jsem hlasem a začala plakat. "Pláč ani omluvy ti nepomůžou."Nebezpečně se ke mně s dýkou přiblížil. "Ten,kdo sahá na věci,které nepatří jemu,by si měl zasloužit ten největší trest!"Začala jsem se ho bát,až doteď jsem v něm viděla uvnitř mírumilovného člověka,ale teď jsem pochybovala vůbec o svém životě.
"Udělala jsem něco hrozného a vím,že se to nedá odpustit,proto přijmu jakýkoliv trest,"řekla jsem odvážně a naposledy se na něj podívala.On vztekem ani nedýchal a v ruce stále držel křečovitě svou dýku. "Nelituji ničeho,moje přání bylo tě znovu spatřit,"řekla jsem a do očí se mi nahrnuly najednou slzy štěstí. "O čem to mluvíš?!"Nechápal. "Moje prosby byly vyslyšeny,opět jsem se s tebou mohla setkat,Itachi,"řekla jsem a zavřela oči.
pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama