close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

VIII.ČÁST

7. října 2014 v 22:20 | Seraphinne(adminka) |  Itachi a Akemi
Hned ráno jsem si na sebe hodila kabát a vyšla ven.Bylo nádherné počasí.Někteří ninjové byli na misi a někteří jen tak postávali na cvičišti.Obávala jsem se,že Okita je pravděpodobně na misi. "Mohu se zeptat,je tu někde Okita?"Zeptala jsem se nesměle a Deidara se zamyslel.Chvíli mlčel,a pak pokynul hlavou směrem k lesu. "Někde v lesích lítá ten blázen,"zasmál se. "Proč ho vůbec tak naléhavě hledáš?"Řekl trochu povrchně. "Jen mu chci za něco poděkovat,hned jsem tu,"řekla jsem a rychle zmizela,abych se vyhla další možné následující otázce.Aspoň,že Deidara je moc fajn a vždy mi poradí,pomyslela jsem si.
Ve dne byl les o něco klidnější,nepůsobil tak hrůzostrašně jak v noci.Procházela jsem se a zkoušela ho najít.Opravdu malá pravděpodobnost,že ho v takovém velikánském lese někde najdu.Když jsem tak nad tím přemýšlela,nevšimla jsem si,že jsem právě vstoupila do jedné nastražené pasti,kterou tu udělali členové Akatsuki,kdyby je někdo náhodou našel.Náhle jsem stačila postřehnout výbušné papírky,které se uchylovaly k výbuchu.Okamžitě jsem se rozběhla a několika hvězdami,salty a jinými gymnastickými prvky vyběhla z výbušného pole.Papíry vybuchly,ale já už byla v bezpečí.Prudce jsem oddychovala,když v tom jsem ucítila něčí pohled.Otočila jsem se a za mnou stál on,toho,kdo jsem hledala.
Díval se na mě překvapivě a klidně.Jeho oči byly sice plné nenávisti,ale jeho rty byly sevřené tak,že nepůsobily nijak vztekle. "Co tu děláš?!"Zvýšil hlas a já se zachvěla.Před sebou jsem viděla opravdu nádherného ninju,jeho černé vlasy,které měl posazené dopředu,mu vlály ve větru.Jeho oči byly živé a hluboké,obočí a řasy tmavé jako úhel.Jeho krk jsem však neviděla,jelikož měl límec kabátu postavený a krk mu tím pádem zahaloval.Připadal mi povědomý.
"Ptal jsem se,co tu děláš!"Připomněl důrazně,když jsem se tak zamyslela nad jeho vzhledem.To bylo poprvé,co jsem ho konečně viděla. "Já-já,přišla jsem ti poděkovat.Okita stál tvrdě na zemi a byl ticho.Až po chvilce opět promluvil. "A za co?" Usmála jsem se na něj. "Když jsem sem přišla,všichni ninjové se na mě tak divně dívali a ty jediný jsi byl otočený zády.Ale za co jsme ti opravdu vděčná je to,že jsi řekl ať si hledí svého.Tvoje slova mě uklidnila,"řekla jsem upřímně a on stál a stál.Nic neříkal a jen na mě tak prázdně hleděl. "A to je vše?To jen kvůli tomuhle hloupému poděkování jsi přišla až sem a málem přišla o život?!"Řekl a mně se jeho slovy nyní udělala díra v srdci. "Omlouvám se,"řekla jsem a když jsem se podívala směrem k němu,Okita už tam nebyl.Proč jen musí být takový umanutý a tak nepříjemný?
Z jeho slov jsem byla nyní tak rozčarovaná.Blížil se večer a druhý den byl za mnou.Jenže stále jsem nezjistila,kdy se Pein hodlá vrhnout na Listovou.Sakra,do háje,Hokage na mne spoléhá,musím to do zítřejšího dne nějak zjistit,musím poslouchat vše,co se dá.
Všichni ninjové šli pomalu spát. "Ty ještě nepůjdeš?"Houkl na mě Deidara a já jen zavrtěla hlavou. "Ještě tu chvilku posedím a hned půjdu,"řekla jsem a on pokývl na souhlas. "Dobře,ale nezůstávej dlouho,"dodal ještě a zmizel v sídle.Rozhlédla jsem se kolem sebe.Všude klid,nádherně ticho,všichni spali a já mohla přemýšlet.Zničehonic jsem však postřehla pohyb.Podívala jsem se detailněji a rozpoznala Okitovy vlasy.Rychle zmizel v lese.Nemohla jsem jen tak čekat,musela jsem vědět o každém kroku.Možná,že jde jen Okita hlídat,ale stejně,chtěla jsem se o něm dozvědět víc.Chtěla jsem se dozvědět víc o jeho minulosti,o tom,proč je takový,jaký je.Proplížila jsem se hned za ním.Okita byl však rychlejší a zmizel mi kdesi v dálce.Rychle jsem si pospíšila a jako správný ANBU se pořádně rozeběhla.Konečně po takové dlouhé době jsem se cítila opět jako zkušený ninja.Moje rychlost mi chyběla a konečně jsem ji zase mohla využít.Lesem jsem skoro letěla a k mému překvapení jsem dorazila až na konec toho ponurého,dlouhého lesu.
Jak jsem byla překvapená,když se hned za ní rozprostírala nádherná,zelená louka.Dívala jsem se na to s nádherou.Přiblížila jsem se víc a náhle uviděla něco,co jsem vůbec nechápala.Spatřila jsem Okita,jak sedí před jakýmsi pomníkem a ruce má spjaté k sobě,jako by se modlil.Co to má znamenat?Nechápala jsem teď už vůbec nic,co se týkalo Okity. A to bylo právě to,co mě tak strašně zajímalo.
Seděl ke mně zády.Detailněji jsem se mu zahleděla zezadu na jeho černé vlasy jako úhel a viděla,že je má svázané,tak jako měl Deidara do culíku.Proč mi tak připadalo,jak kdyby mi Okita někoho připomínal?Teď jsem však nevěděla,co dělat.Když se k němu připlížím,určitě bude hodně naštvaný.Zdá se,že je tohle pro něj něco soukromého a intimního,o čem nikdo neví.Takže jsem jen tak seděla za kamenem a sledovala ho.Jenže co zmůžu a co udělám,když tu budu jen takhle posedávat? Musím zjistit,co se tu děje i za cenu svého života.Proto jsem se zvedla a pomalým krokem šla přímo za ním.Vítr se kolem mě ohnal a jakoby Okitovi napověděl,že se nachází někdo za ním.Zvedl se a otočil se.Jeho pohled odpovídal za vše,jak se zrovna cítí a mně opravdu upřímně proběhl mráz po zádech.
"Co-co ty tu děláš?!"Řekl snad s nejostřejším přízvukem a rozešel se ke mně.Jeho tvář syčela zlostí a mně opravdu naskočila husí kůže.Vypadal opravdu tak,jako by mě chtěl zabít. "Om-omlouvám se,prosím,nezabíjej mě,"řekla jsem a smutně sklopila hlavu.Okita se zastavil,jako by nechtěl věřit svým uším.Po chvilce se rozešel a byl u mě tak blízko,až jsem cítila jeho dech,který doléhal na mé tváře.
"Proč mě pořád pronásleduješ?"Zeptal se a prudce dýchal.Podívala jsem se mu zpříma do očí a Okitovi v jeho očích mírně problesklo. "Proč mi připomínáš někoho,kdo už dávno umřel?"Řekl a já vytřeštila oči.Takže to bude to,co Okitu tolik tíží.Nějaký jeho blízký přítel umřel.
"Okito,jsem tu sice jen chvilku,neznám tě natolik,abych se tě mohla a směla na něco vyptávat,ale věř mi,že by ses mi mohl s čímkoli svěřit."Okitovi naskočili do očí jiskry vzteku a přitlačil mi na krk ruku. "Nikomu a nikdy se svěřovat nebudu!" Sklopila jsem hlavu,ale pak se na něj znovu podívala.Musela jsem mu říct,jak ho vnímám. "Okito,možná jsem pro tebe jen hloupá,slabá žena a možná,že tě vůbec nezajímám a jdu ti na obtíž,ale já to myslím smrtelně vážně,že jsi člověk,kterého bych ráda poznala blíž a chtěla bych vědět,co tě tolik tíží.Chtěla bych ti pomoct,pokud by to šlo a pokud by to bylo v mých silách.Chci o tobě vědět víc,"klesla jsem hlasem a jemu se otevřely více zorničky.
POHLED OKITY: To je poprvé,co se někdo o mě takhle zajímá.Pokaždé se mi všichni vyhýbali,za což jsem si také mohl sám,ale už od mládí jsem se uzavíral jen do sebe a neměl chuť s nikým mluvit.A teď tu stojí dívka,která je jí tak strašně podobná.Proč jsem si toho hned nevšiml?Až když jsem se jí teď zpříma zahleděl do očí a do tváře,všiml jsem si,jak jí je podobná.Jak bych ji mohl někdy zabít,jak bych ji mohl ublížit?Jak bych mohl odmítnout její ochotu?
POHLED AKEMI(NANAMI): Vypadal zamyšleně.Jeho oči byly zasněné.Náhle se na mě zahleděl. "Jak se jmenuješ?"Vydechl a já odvětila: "Nanami." Okita smutně sklopil hlavu."Proč tě tolik zajímám?"Zeptal se už pozvolnějším hlasem,jakoby z něj všechna zloba vyprchala. "Jsi výjimečný člověk.Se všemi muži z Akatsuki jsem se rychle a dobře seznámila,ale s tebou jsem se do dnešní chvíle ani neviděla.Připadal si mi uzavřený do sebe,musím přiznat,že jsem se tě i bála,ale něco uvnitř mi říkalo,že tě chci poznat víc.Ale samozřejmě,že pokud nechc.."nedořekla jsem,protože mi dal prst před pusu. "Chci,"řekl tiše a mně se v hlavě nashromáždilo tolik myšlenek.Takže přece jen dokáže roztát i zacelené,ledové,nedobytné srdce.Musela jsem se usmát.
pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama